Her, které jsem v době jejich vydání nehrál, je tolik, že by na jejich dohrání nestačilo ani deset dalších životů. A vzhledem k tomu, že se vracím nejraději právě ke hrám z dob minulých, mohlo by se zdát, že k těm novým se nikdy nedostanu. Já ale dobře vím, že se občas vyplatí udělat si výlet i do herní současnosti. Tento můj poslední návrat do herní budoucnosti měl název Plague Tale: Innocence. A musím říct, že se to vyplatilo.
Plague Tale: Innocence (2019), cover art z Mobygames
Krysy kam se podíváš
Akční adventura od francouzských vývojářů z Asobo
Studios spatřila světlo světa v roce 2019 a při projíždění herních webů mě
hned zaujala. Mohlo za to především její zasazení do Francie 14. století, během
morové epidemie. Protože mám historii rád, o hře jsem začal uvažovat jako o
jedné z těch, které bych si chtěl určitě zahrál.
Dostal jsem se k tomu sice až letos, ale stálo to
za to, byť určité výhrady jsou na místě. O co tedy v Plague Tale jde? Hra dá
hráči roli mladé šlechtičny Amicie, která je hned na začátku svědkem zavraždění
svého otce a vyplenění rodového sídla vojáky jednajícími na příkaz inkvizice.
Najednou se musí postarat o svého malého brášku Huga, se kterým do té doby trávila
minimum času, a který je z nějakého důvodu hlavním cílem inkvizice.
 |
| Amicia a Hugo, screenshot převzat z Mobygames |
Aby toho nebylo na Amicii málo, tak Hugo trpí záhadnou
chorobou a ke všemu se všude rojí krysy schopné zlikvidovat člověka v řádu
vteřin. Začíná tak putování špinavým a nelítostným středověkem, kde smrt číhá
na každém kroku. Protože patnáctiletá slečna není prototypem hrdiny, který se
může k cíli své cesty probít hrubou silou, půjde především o využívání stealth
prvků. Úplně bezbranná ale Amicia není, neboť umí dobře zacházet s prakem.
Do toho přitom nemusí nabíjet jen obyčejné kameny, neboť je postupně
zasvěcována do umění alchymie a připravuje si střelivo schopné přilákat krysy,
odehnat krysy, zapálit oheň… apod.
Tak, a teď pojďme k tomu, jak se mi to hrálo.
Story is the king
V dnešní době jsou vysoce ceněny open-world hry.
Je to celkem pochopitelné, já se ale přiznám, že spíš než otevřeným světům
dávám přednost příběhu (proto jsem si nikdy nebyl schopen vytvořit nějaký
silnější vztah k sérii TES, ačkoliv jsem to zkoušel nesčetněkrát). Naštěstí
tu jsou pro hráče jako já i klasické příběhové hry. Plague Tale: Innocence je
jednou z nich.
Postup hrou je striktně lineární a koridorový, dopředu
mě ale hnala snaha o posunutí příběhu a fakt, že jsem se dokázal opravdu sžít s postavami.
Díky tomu jsem hře schopen odpustit i její dle mého největší problém. Řekněme
si to otevřeně: nepřátelé jsou naprosto tupí. Padne-li vedle nich kolega po
ráně prakem, voják zkontroluje jen prostor bezprostředně kolem něj, pak pokrčí
rameny a opět se věnuje lelkování. Stačí se schovat za zídkou tři kroky od něj
a můžete být v klidu.
 |
| Středověk nebyl pro měkkoty, screenshot z Mobygames |
Někomu může vadit i fakt, že chování nepřátel je
naskriptované. Bez ohledu na to, kolikrát budete danou situaci hrát, budou se chovat
úplně stejně. To nepředstavuje zrovna velkou výzvu hráčovým schopnostem. Z toho
všeho plyne závěr: Plague Tale: Innocence je hra, kterou si užijí především
milovníci příběhů a ti, co hledají herně-filmový zážitek.
Teď si dám zase nějaké to retro, už mám ale v knihovničce
na Steamu připraveného Fantasy Generala II, taktéž zástupce novějších herních
počinů z roku 2019. A zapomínat nelze ani na to, že právě vyšlo
pokračování Plague Tale s podtitulem Requiem. I na něj určitě dojde!
Takže závěr? Mé čistě subjektivní hodnocení Plague
Tale: Innocence? 8/10
Komentáře
Okomentovat