Zrození Herního pamětníka

První věta prvního příspěvku nového blogu je vždy ta nejtěžší. Tak, teď jí mám za sebou a můžu psát něco smysluplného. Takže kdo, nebo co je vlastně Herní pamětník? Nic jiného než osobní deníček jednoho čtyřicátníka, který má už od dětství rád hry a chce se z toho občas vypsat. A stejně jako já rád čtu blogy jiných, podobně postižených jedinců, možná někoho potěší psaní moje.

Život Herního pamětníka: prvopočátky

Herní pamětník se narodil coby Husákovo dítě na přelomu 70. a 80. let, tedy právě tak akorát, aby mohl do doby, kdy už disponoval určitým rozumem, vstoupit jednak svobodně a jednak tak, aby mohl být od začátku v kontaktu s rozvojem herní kultury u nás.

Na rozdíl od mnohých jiných si bohužel nepamatuji na svůj úplně první kontakt s výpočetní technikou nebo počítačovou hrou. Dost možná se ale jednalo o automaty nacpané v předělaném starém autobuse, který každý rok v létě zajížděl v rámci poutě do malého jihočeského městečka, kde jsem trávil prázdniny. Občas jsem jej asi potkal i na pražském sídlišti, kde jsem vyrůstal, na to ale žádné konkrétní vzpomínky nemám.

Musím se ale přiznat, že - opět na rozdíl od mnohých jiných - netrpím pražádnou nostalgií po vydýchaných prostorách, ve kterých jsem byl coby nějaký osmiletý špunt až na samém konci "potravního řetězce". Dostat se ke hraní nebylo nijak jednoduché a když už se to podařilo, všechny drobné zmizely za mnohem kratší dobu, než by si člověk přál. Už z těchto setkání mi ale bylo jasné, že videohry jsou skvělá věc, jen by bylo třeba je mít doma.

To, že je to možné, jsem poznal u kamaráda, který disponoval Atari 130XE (tedy jestli si to dobře pamatuji) a ke kterému jsem chodil po škole hrát. Dobré, ale pořád to nebylo ono, To ONO přišlo na podzim roku 1990, kdy rodiče pořídili Commodore 64 (s kazetovou mechanikou). Od té chvíle jsem s hrami přestal koketovat a navázal s nimi skutečný pevný vztah.

Mým prvním počítačem byl Commodore 64. A na první lásku se nedá zapomenout. Zdroj fotografie: Pixabay

Život Herního pamětníka: 8-bitová éra

S Commodorem jsem prožil několik krásných let. Nechci se tady teď věnovat všem hrám, které jsem na něm hrál, tomu určitě věnuji samostatný článek, ale spíše oné atmosféře a střípkům vzpomínek, které na něj mám.

Jako první asociace ke slovu Commodore mě vždy napadne "joystick". S láskou vzpomínám na to, jak jsem v pátek po škole oddělal oba joysticky, které jsme měli doma, a reálně tak hrozilo, že si o víkendu nezahraju, neboť v době před výdejovými boxy či vyzvedáváním výpočetní techniky v kteroukoliv denní i noční hodinu, byl víkendový nákup něčeho jako je joystick dosti problematický (nemluvě o tom, že i za normálních okolností nebylo někdy v roce 1991 těch obchodů zrovna mnoho...) Naštěstí se mnou táta vyrazil do města a joystick jsme sehnali (myslím, že v Kotvě, ale ruku do ohně bych za to nedal).

Tou druhou vzpomínkou je potom ta na očekávání, která vždy přinášela ta chvíle, kdy jsem do kazeťáku vkládal kazetu s novými hrami. Už to pročítání jejich seznamu, který byl někde mimo na papíře nebo drobným písmem na obalu kazety, vždy vonělo velkým dobrodružstvím. Zprvu jsem vůbec netušil, co si pod většinou těch názvů představit, už jsem se ale nemohl dočkat, až je vyzkouším.

Čas ale plynul a doba uháněla vpřed. Ani jsem se nenadál a přišla doba PC. Se svým Commodorem 64 jsem se pomalu ale jistě začal cítit špatně, věděl jsem, že už nedržím prst na tepu doby...

Pozn.: vnímavý čtenář by jistě mohl namítnout, že jsem nějak vynechal Amigu. Co její období? Jistě, psát odbornou publikaci, vynechat bych jí nemohl. Mě osobně ale tenhle fenomén zcela minul a ani nikdo v mém okolí jí neměl. Proto je pro mě Amiga dodnes velkou neznámou a nemám k ní žádný osobní vztah, bohužel.

Život Herního pamětníka: první PC a zlatá éra

S PC jsem se začal opět seznamovat u kamarádů a také skrze herní časopisy, které už začínaly vycházet, a které jsem samozřejmě hltal: Excalibur a Score byly nedílnou součástí mého života (nic proti Levelu, četl jsem ho samozřejmě také - koneckonců čtu ho dodnes - ten ale začal později, už v době, kdy jsem měl PC).

Nejprve - mluvíme o nějakém čtyřiadevadesátém roce - si začal táta nosit PC na víkend domů na práci. Přes den sice kreslil v CADu, ale ráno a večer bylo možné si zahrát něco z těch her, které tam byly nainstalované: Prince of Persia, nějaký simulátor od Microprose, Test Drive... taková klasika první poloviny "devadesátek".

Hra, která ve své době nechyběla na žádném počítači, zdroj obrázku: Jordan Mechner / Creative Commons / CC 4.0

Někdy v roce 1995 si potom PC našlo cestu k nám domů nastálo: 486 DX/2, 8 MB RAM, bez zvukové karty i CD mechaniky. V tuhle chvíli začalo to, co nazývám zlatou érou svého herního života. Opět zde teď nebudu řešit jednotlivé tituly, na to bude čas později. Byla to krásná doba.

Vzpomínka mi vyvstává především jedna: Vánoce, v jejichž rámci se počítač rozšířil o dalších 8MB RAM, CD-mechaniku, zvukovou kartu a Windows 95. Dodnes si pamatuju, jak jsem na tomto vylepšeném počítači spustil první novou hru, Caesar II - a ona na mě mluvila! Prostě něco úžasného :)

Po 486tce přišlo Pentium a potom další a další PC. Ale ta 486 a doba, která se s ní pojila, byla prostě výjimečná.

Život Herního pamětníka: nová doba

I v dalším průběhu života byly počítačové hry stále nedílnou součástí mého života. Počítače přicházely a odcházely, ale láska ke hrám zůstávala. Jistě, skloubit je s prací a rodinou není vždy snadné. I tak ale ke hrám pořád rád a často utíkám. Většinou jsou to retro hry, nebráním se ale ani těm novým, byť spíše výjimečně. Pro představu: nedávno jsem např. hrál Star Wars Jedi: Fallen Order a na disku se mi válí i Football Manager 2020.

Pozn.: Čtenář, který dočetl až sem si opět jistě všiml, že kromě Amigy jsem nezmínil ani konzole. Ano, jsem čistokrevný PC hráč.

A proč to vlastně všechno píšu? Ani nevím, asi to považuji za vhodný úvod k novému blogu. V něm chci svůj vztah ke hrám možná představit světu, a také si utřídit vlastní myšlenky, které se her týkají. A že na ně myslím často!