Atlantis: The Lost Tales jako herní poezie. Proč je pro mě víc, než jen starou adventurou

Na přesný rok, kdy jsem pod vánočním stromkem našel krabici s adventurou Atlantis: The Lost Tales, už si asi nevzpomenu. Byl to rok 1999, 2000 nebo snad 2001? Nevím. Co ale vím naprosto přesně je to, že následný průchod pro mě byl jeden z největších herních zážitků vůbec.

Atlantis začíná! Převzato z Mobygames


Studio Cryo Interactive a jeho cesta k Atlantis: The Lost Tales

Fiktivní Atlantida je v naší popkultuře poměrně protěžovaný fenomén a nejeden filmový, knižní a herní dobrodruh (samozřejmě včetně toho největšího s kloboukem a bičem) se pustili do pátrání po jejích ruinách. Se hrou Atlantis: The Lost Tales (dále jen Atlantis) ale nebudeme pátrat po jejích zbytcích, přeneseme se do doby největšího rozkvětu tohoto bájného ostrova.

Hru má na svědomí francouzské studio Cryo Interactive a na pulty obchodů (Ano, hry se kdysi prodávaly v obchodech, věřili byste tomu?) se objevila v roce 1997. Vývojáři z Crya nebyli žádní amatéři a na svém kontě mělo studio v té době již poměrně dost zajímavých „zářezů“. Za všechny jmenujme adventury Dune, KGB (také známá jako Conspiracy) nebo Dragon Lore. A právě u Dragon Lore se vyplatí na vteřinu zastavit. Začátek devadesátek byl ve znamení 2D point&click adventur. Cryo ale zkoušelo i jiné cesty, a právě Dragon Lore byla netradičně ve 1st person. V roce 1996 potom vyšla hra Versailles 1685 a to už se dostáváme k Atlantis hodně blízko. Versailles 1685 byla zajímavá hned z několika důvodů. V první řadě to byla jakási kombinace průměrné hry a skvělé historické encyklopedie. Druhou zajímavostí pak byl engine Omni3D.

Bájná Atlantida: zatímco všude kolem ještě lidé žili v temnu dávnověku, tady kvetla civilizace. Převzato z Mobygames


Za tajemstvím Atlantidy

Versailles 1685 byla hra technicky zajímavá, její historické téma bylo lákavé, ale herně to nebylo ono. Atlantis: The Lost Tales se vydala trochu jinou cestou. Skutečnou historii vyměnila za historii fiktivní a autoři si tak uvolnili ruce k tomu, aby rozehráli poutavý příběh bez toho, aby své síly štěpili na vzdělávacím aspektu hry.

Hra postavila hráče do role mladého Setha, který právě dostal práci snů: má se stát členem družiny královny Atlantidy jménem Rhea. Když ale na své budoucí „pracoviště“ dorazí ve velké létající lodi poháněné jakýmsi krystalem, zjistí, že královnu někdo unesl. Seth je pověřen pátráním po své královně a zaplete se přitom do vysoké politiky a souboje uctívačů slunečních, resp. měsíčních bohů.

Atlantis vtrhla v roce 1997 do herních magazínů jako uragán a odnášela si poctivé „devítky“ (9/10 u nás udělilo jako Score tak Level). A není divu. Začneme třeba u zmíněného enginu Omni3D. Atlantis byla hrou z vlastního pohledu. Fungovalo to tak, že se hráč mezi lokacemi pohyboval po předdefinovaných trajektoriích. Na daném místě se potom bylo možné volně rozhlížet. A že bylo na co koukat! Ve své době byla grafika považována za naprosto dokonalou. Z dnešního pohledu je samozřejmě herní prostředí sterilní a příliš statické, před téměř třiceti lety šlo ale o naprosté zjevení. Důležité je zmínit, že vzhledem k tomuto prvku nebyl ve hře pohyblivý kurzor, nýbrž bylo třeba otočit hlavu tak, aby se daný předmět nebo postava dostali do středu obrazovky. Zrovna tohle je dnes poměrně běžnou věcí, v roce 1997 šlo ale o dost inovativní prvek.

"Letiště" Atlantida, sem na začátku Seth přiletí a odtud se vydává do některých dalších lokací. Převzato z Mobygames


Grafika sama o sobě však není tím jediným, co vytvářelo tak jedinečný zážitek. Ano, mluvíme o hudbě. Soundtrack byl a stále je fenomenální, vyšel dokonce samostatně. Tím se dostáváme k tomu, čím mě hra Atlantis tak uhranula. Byla to její úžasná atmosféra a audiovizuální zážitek. Ten si hráči mohou stoprocentně užít, protože nikam nespěcháte, v poklidném adventurním stylu se můžete kochat prostředím, zavřít oči a zaposlouchat se do krásné hudby. To vše v kombinaci s dramatickým a zajímavým příběhem.

U Atlantis jsem strávil celé jedno povánoční období a dodnes na to rád vzpomínám. Po úspěchu prvního dílu následovaly i díly další, k těm se ale dostaneme někdy příště. Rovnou ale řeknu, že žádný z nich už nedokázal překonat laťku, kterou Cryo nastavilo s prvním dílem velmi vysoko. Stejně tak ještě stojí za zmínku fakt, že firma pokračovala i ve vydávání her vzdělávacích postavených na Omni3D. Já měl rád třeba Egypt II a rád jsem se jen tak toulal po staroegyptském městě. To už jsem ale trochu odbočil. Atlantis: The Lost Tales byla prostě pecka a tu hru jsem miloval. Ne proto, že by byla herně geniální. To nebyla a z dnešního pohledu už vůbec ne. Je to tím, jak byla zpracovaná. Dnes už by to nefungovalo, v tom se liší od většiny jiných klasik. Dodnes si vzpomínky na její hraní nosím v hlavě, ale to je právě důvod, proč už si jí znovu nikdy nezahraji. Logicky by to totiž již nemohlo být ono. Atlantis nebyla geniální hrou v pravém smyslu, byla to spíše taková herní poezie.

Komentáře